O nadaci Tábor
Na počátku Nadace Tábor byl spolek, který vytvořili ředitelé ústavů státní správy hned po roce 1990 a nazvali ho OPD – „Ostrovy pozitivní deviace“. Název vymyslel pan Milan Cháb, kterému se v Ústavu sociální péče Horní Poustevna podařilo dojít v přeměně ústavu v místo s plnými lidskými kvalitami nejdál. Podařilo se mu založit (pro tzv. „mentály“, jak byli duševně handicapovaní označováni v rádoby profesionální hantýrce) školu Gábiny Pelechové. Gábina byla dívka s velmi slabým zrakem, která toužila po vzdělání a v ústavu byla z víceméně sociálních příčin. Ředitel s ní dojel na Ministerstvo školství, aby sama o školu požádala a plně ji v její žádosti podpořil. V roce 1991 to ještě bylo možné. Škola byla. Vrátil „postiženým“ lidskou důstojnost i tím, že dostali i pasy, aby mohli společně cestovat. Na Vísce u Poustevny zařídil „Kozín“, kde mohli obyvatelé ústavu pracovat a vyráběli z kozího mléka vynikající sýry, zařídil několik „chráněných bytů“ a „dílen“, kde žily a pracovaly menší komunity a místo začalo pod jeho vedením vzkvétat.
Další plány překazila jeho smrt 27. září 2001. Byl odvolán v plné síle, ve svých 49 letech, jen srdce neuneslo všechny ty šarvátky s lidskou blbostí.
Milan Cháb, nadační rada a iniciátor založení Nadace Tábor
Druhá členka OPD spolku byla Jarmila Petrovičová, ředitelka Ústavu sociální péče Horní Maxov. I ta odvedla velký kus práce na polidštění ústavu. I v Horním Maxově vznikly komunity, kde bydlelo méně lidí v důstojných podmínkách. Původně byly v ústavu velké místnosti, v nichž byly postele, případně síťované klece pro obyvatele a v jedné třetině místnosti byla takzvaná denní místnost se židlemi a televizí, kde trávili „postižení“ svůj den. Na oknech, celkem oprávněně, mříže, protože z takové místnosti kde trávilo svůj život 10-15 lidí, se dalo jedině utíkat. I Jarmila Petrovičová odešla od svého započatého díla 31.5.2008 v nedožitých 49 letech, ale v jejím díle pokračuje její bratr.
Anežka Janátová (dříve Krčková) byla v té době ředitelkou Jedličkova ústavu. I ona se pokusila přeměnit Ústav na „Domov“, leč setkala se s nečekaným odporem, snad proto, že oba dříve zmíněné ústavy jsou velmi daleko od Prahy, na hranicích s Německem a Jedličkův ústav leží přímo v srdci Prahy, na Vyšehradě.
|
|
PhDr. Anežka Janátová | Profesor MUDr. Rudolf Jedlička |
Konflikt vznikl kolem možnosti nové stavby ústavu, kde na pozemcích, které pro ústav zakoupil prof. Rudolf Jedlička, měla být provedena dostavba ústavu.
Ředitelka chtěla členitost dostavby v podobě propojených atriových bytů pro jednotlivé menší komunity dětí a stavbu multifunkčního společného prostoru – jídelny, divadla, přednáškového sálu, společenského sálu, kina. Měla dohodnuto, že Praha 4 bude pamatovat na přízemní byty v okolí Jedličkova ústavu a na Pankráci, kde by byla pro vyučené ševce, krejčí, knihaře, švadleny možnost bydlet, mít vedle bytu malou dílničku a nabízet veřejnosti služby. Přitom zázemí ústavu by bylo nedaleko a dávalo určitou jistotu rehabilitace a lékařské péče.
Proto byla založena Nadace, s předními odborníky jako členy nadační rady, která měla ústav převzít do své správy, a tím zaručit jeho svobodný rozvoj bez politických tlaků.
Bohužel, neodbornými zásahy a politickými tlaky byl postup deinstitucionalizace ústavu přerušen. Ředitelky se zbavil Magistrát hlavního města tak, že vyhověl jejímu požadavku a spojil školy a ústav pod jednoho ředitele. Tím byli odvoláni všichni tři stávající ředitelé, obou škol i ústavu, a Anežce Janátové bylo řečeno, že se do žádného dalšího konkurzu nedostane.
Tak bylo zřetelné, že je třeba začít s proměnou sociálního klimatu z jiného konce. Pan Milan Cháb dodal Anežce odvahu a ta připravila program vzdělávání pro budoucí léčebné pedagogy a sociální terapeuty. Tím vznikl Ateliér léčebné pedagogiky a sociální terapie při soukromé škole – plně státem uznávané – Institutu pedagogiky volného času.
Současně tehdejší manželé Krčkovi zakoupili roubenku v Nové Vsi nad Popelkou, kterou začali kompletně přestavovat. Aby na přestavbu byly peníze, odešla Anežka Janátová pracovat do Švýcarska, kde i napsala projekt Sociálněterapeutického centra Tábor. Na dostavbu tohoto centra významně přispěla Lady Michelham Foundation, manželé Monique a Kurt Schlegel, ROTARY CLUB Liberec-Jablonec n. Nisou, Stiftung Seiler ze Schlöslli Ins a mnoho dalších přátel.
Monique Schlegel | Kurt Schlegel |
V roce 1996 byl odhalen základní kámen, darovaný v Izraeli panem Jehudou Leibnerem z hory TABOR u Nazareta. Uváděcího ceremoniálu se zúčastnily spřátelené Rotary kluby - Liberec-Jablonec n. Nisou, jeden německý a jeden švýcarský. Studenti Ateliéru léčebné pedagogiky a sociální terapie zahráli hru od Martina Bubera - Šiflut (O Pokoře).
Tím začal v Centru, jehož vlastníkem je Nadace Tábor, provoz.
První byly muzikoterapeutické kurzy s panem Josefem Krčkem, dále kurz s Armo Sternem, a i když se manželé Krčkovi rozvedli, pokračovala intenzivní práce v Centru dál.
Stále však chybělo zemědělství, protože teprve se zvířaty a skutečnou prací na polích mohou studenti získat reálný vztah k životu.
Byla to doba mnoha změn. Institut pedagogiky volného času zanikl, ale studenti chtěli pokračovat ve studiu dále. Z Institutu bylo přes 30 studentů, kteří zakončili závěrečnou prací a odjeli na odborné stáže do různých zařízení po Evropě. Noví studenti byli plní odvahy a tak společně s Anežkou Janátovou, Pavlem Selešim a Hanou Bezányiovou založili Akademii Tabor, která se postupně vyvinula v Akademii sociálního umění Tabor.
Kolegium vyučujících se skládalo nejen z českých lektorů, ale přátelé odborníci jezdili opět z celé Evropy. Věrně stále jezdí pan Ueli Seiler-Hugova ze Schlösli Ins (Švýcarsko), manželé Elisabeth a Walter Chyleovi z Jirny (Švédsko), David Newbatt z Aberdeenu (Skotsko), Gunhild Cornelia von Kries (Německo), Agnieta Meester, Piet Blockland-Zeist (Holandsko), Heinz Zimmerman (Švýcarsko), Ulrich Roesch (Švýcarsko) a mnoho dalších.
Někteří mezitím zemřeli, ale určitě naši práci podporují i z druhé strany. Skutečný rozvoj Sociálněterapeutického centra Tábor začal, když manžel Anežky Janátové, Petr Janát Dolista, učinil rozhodnutí, že se do Nové Vsi přestěhuje a začne tam pracovat s půdou, zvířaty i se studenty. Práce je to velmi náročná, protože studenti se teprve učí zacházet s nářadím, zvířaty i sami se sebou. Petr Janát Dolista už je správcem Sociálněterapeutického centra od roku 2004 a za dobu jeho působení Centrum vzkvétá.
Petr Janát Dolista s koňmi v Nové Vsi nad Popelkou
K trvalému bydlení přišla do Centra slečna Eva Cibríková z Ústavu sociální péče v Horní Poustevně, která se po smrti pana Milana Chába rozhodla, že chce žít tam, kde se cítí dobře.
Schlegel Haus v době jeho zakoupení v roce 2008
Nadace postupně přikoupila další pole a s pomocí daru od Software AG – Stiftung a mnoha dalších přátel v roce 2008 další dům, který dostal jméno Schlegel Haus a který v současné době Nadace upravuje a přestavuje na Dům sociálních služeb Schlegel pro jeho nové obyvatele.