O nadaci Tábor

Na počátku Nadace Tábor byl spolek, který vytvořili ředitelé ústavů státní správy hned po roce 1990 a nazvali ho OPD – „Ostrovy pozitivní deviace“. Název vymyslel pan Milan Cháb, kterému se v Ústavu sociální péče Horní Poustevna podařilo dojít v přeměně ústavu v místo s plnými lidskými kvalitami nejdál. Podařilo se mu založit (pro tzv. „mentály“, jak byli duševně handicapovaní označováni v rádoby profesionální hantýrce) školu Gábiny Pelechové. Gábina byla dívka s velmi slabým zrakem, která toužila po vzdělání a v ústavu byla z víceméně sociálních příčin. Ředitel s ní dojel na Ministerstvo školství, aby sama o školu požádala a plně ji v její žádosti podpořil. V roce 1991 to ještě bylo možné. Škola byla. Vrátil „postiženým“ lidskou důstojnost i tím, že dostali i pasy, aby mohli společně cestovat. Na Vísce u Poustevny zařídil „Kozín“, kde mohli obyvatelé ústavu pracovat a vyráběli z kozího mléka vynikající sýry, zařídil několik „chráněných bytů“ a „dílen“, kde žily a pracovaly menší komunity a místo začalo pod jeho vedením vzkvétat.

Další plány překazila jeho smrt 27. září 2001. Byl odvolán v plné síle, ve svých 49 letech, jen srdce neuneslo všechny ty šarvátky s lidskou blbostí.

Milan Cháb, foto od Ludvíka Hradilka
Milan Cháb, nadační rada a iniciátor založení Nadace Tábor

Druhá členka OPD spolku byla Jarmila Petrovičová, ředitelka Ústavu sociální péče Horní Maxov.  I ta odvedla velký kus práce na polidštění ústavu. I v Horním Maxově vznikly komunity, kde bydlelo méně lidí v důstojných podmínkách. Původně byly v ústavu velké místnosti, v nichž byly postele, případně síťované klece pro obyvatele a v jedné třetině místnosti byla takzvaná denní místnost se židlemi a televizí, kde trávili „postižení“ svůj den. Na oknech, celkem oprávněně, mříže, protože z takové  místnosti kde trávilo svůj život 10-15 lidí, se dalo jedině utíkat. I Jarmila Petrovičová odešla od svého započatého díla 31.5.2008 v nedožitých 49 letech, ale v jejím díle pokračuje její bratr.

Anežka Janátová (dříve Krčková) byla v té době ředitelkou Jedličkova ústavu. I ona se pokusila přeměnit  Ústav na „Domov“, leč setkala se s nečekaným odporem, snad proto, že oba dříve zmíněné ústavy jsou velmi daleko od Prahy, na hranicích s Německem a Jedličkův ústav leží přímo v srdci Prahy, na Vyšehradě.

PhDr. Anežka Janátová

Profesor MUDr.Rudolf Jedlička

PhDr. Anežka Janátová Profesor MUDr. Rudolf Jedlička

Konflikt vznikl kolem možnosti nové stavby ústavu, kde na pozemcích, které pro ústav zakoupil prof. Rudolf Jedlička, měla být provedena dostavba ústavu.

Ředitelka chtěla členitost dostavby v podobě propojených atriových bytů pro jednotlivé menší komunity dětí a stavbu multifunkčního společného prostoru – jídelny, divadla, přednáškového sálu, společenského sálu, kina. Měla dohodnuto, že Praha 4 bude pamatovat na přízemní byty v okolí Jedličkova ústavu a na Pankráci, kde by byla pro vyučené ševce, krejčí, knihaře, švadleny možnost bydlet, mít vedle bytu malou dílničku a nabízet veřejnosti služby. Přitom zázemí ústavu by bylo nedaleko a dávalo určitou jistotu rehabilitace a lékařské péče.

Proto byla založena Nadace, s předními odborníky jako členy nadační rady, která měla ústav převzít do své správy, a tím zaručit jeho svobodný rozvoj bez politických tlaků.

Bohužel, neodbornými zásahy a politickými tlaky byl postup deinstitucionalizace ústavu přerušen. Ředitelky se zbavil Magistrát hlavního města tak, že vyhověl jejímu požadavku a spojil školy a ústav pod jednoho ředitele. Tím byli odvoláni všichni tři stávající ředitelé, obou škol i ústavu, a Anežce Janátové bylo řečeno, že se do žádného dalšího konkurzu nedostane.

Tak bylo zřetelné, že je třeba začít s proměnou sociálního klimatu z jiného konce. Pan Milan Cháb dodal Anežce odvahu a ta připravila program vzdělávání pro budoucí léčebné pedagogy a sociální terapeuty. Tím vznikl Ateliér léčebné pedagogiky a sociální terapie při soukromé škole – plně státem uznávané – Institutu pedagogiky volného času.

Současně tehdejší manželé Krčkovi zakoupili roubenku v Nové Vsi nad Popelkou, kterou začali kompletně přestavovat. Aby na přestavbu byly peníze, odešla Anežka Janátová pracovat do Švýcarska, kde i napsala projekt Sociálněterapeutického centra Tábor. Na dostavbu tohoto centra významně přispěla Lady Michelham Foundation, manželé Monique a Kurt Schlegel, ROTARY CLUB Liberec-Jablonec n. Nisou, Stiftung Seiler ze Schlöslli Ins a mnoho dalších přátel.

Monique Schlegel Kurt Schlegel
Monique Schlegel Kurt Schlegel

V roce 1996 byl odhalen základní kámen, darovaný v Izraeli panem Jehudou Leibnerem z hory TABOR u Nazareta. Uváděcího ceremoniálu se zúčastnily spřátelené Rotary kluby - Liberec-Jablonec n. Nisou, jeden německý a jeden švýcarský. Studenti Ateliéru léčebné pedagogiky a sociální terapie zahráli hru od Martina Bubera - Šiflut (O Pokoře).

Tím začal v Centru, jehož vlastníkem je Nadace Tábor, provoz.

První byly muzikoterapeutické kurzy s panem Josefem Krčkem, dále kurz s Armo Sternem, a i když se manželé Krčkovi rozvedli, pokračovala intenzivní práce v Centru dál.

Stále však chybělo zemědělství, protože teprve se zvířaty a skutečnou prací na polích mohou studenti získat reálný vztah k životu.

Byla to doba mnoha změn. Institut pedagogiky volného času zanikl, ale studenti chtěli pokračovat ve studiu dále. Z Institutu bylo přes 30 studentů, kteří zakončili závěrečnou prací a odjeli na odborné stáže do různých zařízení po Evropě. Noví studenti byli plní odvahy a tak společně s Anežkou Janátovou, Pavlem Selešim a Hanou Bezányiovou založili Akademii Tabor, která se postupně vyvinula v  Akademii sociálního umění Tabor.

Kolegium vyučujících se skládalo nejen z českých lektorů, ale přátelé odborníci jezdili opět z celé Evropy. Věrně stále jezdí pan Ueli Seiler-Hugova ze Schlösli Ins (Švýcarsko), manželé Elisabeth a Walter Chyleovi z Jirny (Švédsko), David Newbatt z Aberdeenu (Skotsko), Gunhild Cornelia von Kries (Německo), Agnieta Meester, Piet Blockland-Zeist (Holandsko), Heinz Zimmerman (Švýcarsko), Ulrich Roesch (Švýcarsko) a mnoho dalších.

Někteří mezitím zemřeli, ale určitě naši práci podporují i z druhé strany. Skutečný rozvoj Sociálněterapeutického centra Tábor začal, když manžel Anežky Janátové, Petr Janát Dolista, učinil rozhodnutí, že se do Nové Vsi přestěhuje a začne tam pracovat s půdou, zvířaty i se studenty. Práce je to velmi náročná, protože studenti se teprve učí zacházet s nářadím, zvířaty i sami se sebou. Petr Janát Dolista už je správcem Sociálněterapeutického centra od roku 2004 a za dobu jeho působení Centrum vzkvétá.

Petr Janát Dolista - Nová Ves nad Popelkou
Petr Janát Dolista s koňmi v Nové Vsi nad Popelkou

K trvalému bydlení přišla do Centra slečna Eva Cibríková z Ústavu sociální péče v Horní Poustevně, která se po smrti pana Milana Chába rozhodla, že chce žít tam, kde se cítí dobře.

Dům sociálních služeb Schlegel
Schlegel Haus v době jeho zakoupení v roce 2008

Nadace postupně přikoupila další pole a s pomocí daru od Software AG – Stiftung a mnoha dalších přátel v roce 2008 další dům, který dostal jméno Schlegel Haus a který v současné době Nadace upravuje a přestavuje na Dům sociálních služeb Schlegel pro jeho nové obyvatele.